KARMEL

Milí přátelé,

kázání by mělo být vždy pro něco, nemělo by jen odsoudit, ale mělo by dodat naději. Spíše by mělo být zaujaté dobrem, ne negací. A pokud snad negací, tak jen jako východiskem k stavění něčeho dobrého. Koneckonců, to je i základní princip výkladu bible. Přesto mi dnes dovolte výjimečně kázat proti něčemu. Proti něčemu, co se tak bezbožně, rouhavě, pyšně, a zároveň slabošsky staví proti životu, smyslu, lásce. A to je válka.

Absolutní destrukce, dekonstrukce světa. A tedy rouhavý výsměch Tomu, který svět jako dobrý stvořil a všechno za jeho radost dal. Válka – nemám teď na mysli obrannou, agresí vyvolanou válku – je na první pohled manifestací síly, moci, ega, ve skutečnosti je ale tím nejubožejším, nejvíce slabošským, je pubertálním výbuchem vzteku nezralých lidí, machů, kteří si dodávají síly harašením zbraní, fotografiemi se šelmami, předváděním své fyzické síly, manifestací luxusu, dodávajícího jim zdání sebevědomí a nadřazenosti nad obyčejným světem. Jenže za tím vším je nejistota, hloupost, komplex méněcennosti. Mesiášský komplex je vždy z podstaty hříšným, protože Mesiáš je jen jeden, náš Pán Ježíš Kristus, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. A tak jsou vlastně ti, kdo rozpoutávají válku, směšní ve vší své hrůze, trapní. Jsou neušlechtilí v hlubokém významu toho slova. A jsou perverzním zjevením toho, jak zlo deformuje lidskou přirozenost. Jsou uzly, které brání síle zmrtvýchvstání. Proto je třeba modlit se za jejich obrácení, aby Bůh mohl být vše ve všem. I v jejich srdci.

Útočná válka tedy lže, lže ze své podstaty. Lže i předstíráním síly, kterou nemá. Což se nepozná tváří v tvář silným, ale slabým, trpícím. Jejich odhodlání je mnohem silnější, protože je pravdivější. Tady snad aspoň trochu můžeme rozumět slovům horského kázání nebo kázání na rovině o nastavení druhé tváře tomu, kdo mě udeřil už do jedné. Brutální zlo počítá se stejnou zbraní, se zlem, tedy i se strachem, protože zlý se bojí. Pevné nastavení života, tváře, neuhnutí, nesnížení se ke mstě, nenávisti, láskyplné, ale pevné trvání na pravdě, ať to stojí cokoli, je tajemně spojeno s tváří Kristovou na Kříži, o to strašnější, s oč větší láskou čelí tam Ježíš těm, kdo mu chtějí ublížit. Nastavení druhé tváře je opak útěku před zlem. Slabý, ale milující, je vždy silnější než sebe sama stravující agresor.

Proti válce je třeba kázat, protože je vyhřeznutím zla, které nemůže mít podíl na Bohu a na Božím stvoření. Nijak. V Bohu totiž není válka, rozpor, v Trojici je jen spolupráce, spolužití, spolusdílení, láska. A Bůh, jak nám jej zjevuje naše tradice, nepotřebuje k své realizaci žádný protipól, zlo, které by potíral. Bůh je od věčnosti plný, celý, zahrnující, protože je láska. Válka není od Boha a válka nemůže být maskována ani překroucenými tzv. božími zájmy, prosazením dobra, jakýchsi tradičních hodnot, podezřele opomíjejících hodnoty nejtradičnější, tedy lásku, soucit, podporu, úctu k člověku a svobodě jeho životní volby. Válka je plodem hříchu, není tedy svatá válka, a to ani přeneseně v ideologickém boji za jakousi čistotu a nezkaženost naší kultury. Proti válce je třeba kázat, protože jako ovoce hříchu ničí svět, stvoření, přetíná v půli životy, do nichž Bůh vložil tolik možností. Válka je zjevením hříšné smrti, je jejím heroldem. Ne té nutné, pokorné smrti, odevzdání, naplnění a přechodu k Bohu, ale smrti destruktivní, přivlastňující si poslední slovo, shazující každou touhu po dobru, lidském soužití, milování, tvorbě. Válkou nesmím být fascinován. Nesmím – a pokud to činím, těžce hřeším – ji vzývat jako řešení, probuzení z malátnosti, uvolnění sil. V tom lidstvo už mnohokrát selhalo, vzpomeňme, jak v unavené atmosféře končícího dlouhého 19. století, mnozí myslitelé a umělci vzývali válku jako šanci na obnovu životních sil. Agresívní intenzita útočné války je jen maskou agónie, je mrtvá, chladně mrtvá a smrtící.

Proti válce je třeba kázat, protože je nejen urážkou Boha, ale je i největší degenerací Božího obrazu v člověku. Je úplnou resignací na kulturu, výchovu, vnitřní proměnu, na trpělivou práci na životě. Je bez kajícnosti, sebereflexe. Ano, agresoři se mnohdy právě těmto pojmům vysmívají, a opravdu, naše kultura, vzdělanost, správa věcí veřejných mnohdy trestuhodně selhává. Přesto je cesta výchovy, kultury, dialogu, demokracie při všech problémech jedinou cestou přiměřenou lidské svobodě. Dobré myšlenky se nemohou implementovat silou, násilím.

Proti válce je třeba kázat, protože tak silné lidské emoce, jako je hněv, strach, úzkost, nekultivuje, nepomáhá nám využít je, proměnit, ale zneužívá je, akceleruje, rozněcuje je k nekontrolovatelné síle. Ti, kdo poutají agresívní válku, zahrávají si s negativními emocemi. A smrtelně hřeší tím, do jaké úzkosti a strachu uvádějí lidi. Kolik starých lidí si dnes s intenzitou, která i je samotné překvapuje, vybavuje traumatické vzpomínky z 2. světové války či z okupace roku 1968! Jakým právem mají staří lidé, už tak těžce zkoušení nemocemi, mnohdy existenční nejistotou, náročným přibližováním se konci života, být ještě zneklidňováni bezbožnými rozpoutávači války? A jsou tu mladí lidé, ti, kteří žádné válečné násilí na našem území nezažili. Mnozí z nich jsou ve své rozjitřené, křehké duši už tak přetíženi vědomím zodpovědnosti za běh světa, změnu klimatu, sociální nespravedlnost, která je obklopuje. Jakým právem mají mít strach přivádět na svět děti? Vždyť to je největší perverze a největší hanebnost, kterou působí zlo, že to, co by mělo mladé lidi naplňovat touhou, radostí, smyslem, spojují si mnohdy s velkým strachem a obavami.

Konečně je třeba kázat proti válce i ze zcela „obyčejných“ důvodů. Když vypukla roku 1914 první světová válka, Franz Kafka si ve svém deníku po vyhlášení 1. světové války poznamenal: „Německo vyhlásilo Rusku válku – odpoledne hodina plavání.“ Na první pohled to překvapí. Neměli bychom v takové době dělat něco jiného? Vyvolá to možná výčitky svědomí. Na co myslím, když se dějí tak hrozné věci? Jenže, je to špatně? Proti válce je třeba kázat i kvůli tomu, že chce převálcovat běžný život, že hraje s velkými slovy, pojmy, vyžaduje pozornost, a přitom užírá z života, který přece má tolik dobrého i v tom zdánlivě malém. Malý život je stokrát pravdivější než válečná pompa. A normální lidi, včetně těch, kteří musí bránit svou zemi – a kteří jsou nuceni užívat slova, kterými jinak musíme šetřit, jako vlastenectví, spravedlnosti, oběti – i ti by stokrát raději šli plavat, na výlet s dětmi, do klubu, na pivo. Proti válce je třeba kázat i proto, že pohrdá obyčejným životem, mírnými city, tichou radostí. Ano, Ježíš se v chrámu rozhněval, když byl svědkem zneužívání Božích věcí ke kupčení a sebeprezentaci mocných, ale šťastnější byl jistě na svatbě v Káně, u Zachea na hostině, u Marty a Marie.

Pro to vše je třeba aspoň jednou kázat i o současné válce, agresívní válce vedené Ruskem, Putinovou věrchuškou a propagandou, ne všemi Rusy, proti Ukrajině. Ze všech výše uvedených důvodů, obrazů, není to míchání se do politiky, ale nutný, byť jistě neumělý, osobní zkušeností a povahou kazatele nutně zjednodušující, pokus o orientaci v situaci, na niž jsme všichni krátcí. Církev nesmí zastupovat politická řešení, nesmí žehnat zbraně, nesmí podněcovat nenávist. Musí ale mluvit o utrpení lidí, musí se na příkaz Spasitele zastat napadených, musí upozorňovat, jak to činí papež i ČBK, na hříšný rozměr války. To vyplývá i z doktríny o spravedlivé obranné válce, která je součástí církevního sociálního učení. Jistě ne součástí, z níž bychom měli radost, ale vzhledem k stavu hříšného lidstva, které je teprve na cestě k věčnosti a je stále ohroženo hříchem, součást nutná. Pro tvrdost lidského srdce je nutné mít i zákony, sankce – ne jako cíl, ale jako prostředky.

Církev, zvláště mimo Ukrajinu a Rusko, nemůže řešit složitou otázkou ukrajinského Východu, musí ale upozornit na to, že ve stavu nedokonalosti není možné postupovat jinak než dodržováním mezinárodních smluv a zákonů a cestou složitého vyjednávání. Vyjednávání je ale možné, jen dokud jedna ze stran nezvolí silové řešení. Proto není možné nijak, ani sebesložitější situací, omluvit přestoupení těchto smluv a násilné řešení. Církev má i svou paměť, zatíženou neblahými náboženskými válkami, má ve své paměti sdílené s celou společností i události Mnichova, situaci v Sudetech, trestuhodné selhání demokratických států tváří v tvář vojenské agresi, má v paměti tragédii kolektivní viny odsunu Němců. Spravedlivá obrana není primárně užíváním násilí, ale ochranou pozitivních hodnot. Nikdy nelze relativizovat postavení agresora a oběti. Jistě, ani oběť není dokonalá, všichni napadení nejsou hrdinnými anděly světla, ale agresorův čin nemůže být zpochybněn jakoukoli chybou oběti.

Spravedlivá obrana tedy není popřením Ježíšových slov o neodplácení zla zlem. Ona Ježíšova slova mají v nás vést k pevnému postoji lásky, ne k nenávisti. Ani při obraně se nemáme mstít, nenávist je jen první reakcí, na které musíme nutně pracovat, jinak znehodnotí všechny naše činy. Jistě, je to těžké, těžká doba přímo volá i po patetickém vyvolání sil k odporu a obraně. Aby obrana ale byla účinná a abychom obstáli i po válce, nesmí být motivována nenávistí, ale obhajobou dobra. Válka je zjevením nespravedlnosti a kážeme-li proti válce, musíme kázat i proti sobě. Tak do očí bijící nespravedlnost, jako je agrese jedné mocnosti proti druhému, svobodnému státu, je jen velmi zduřelou formou nespravedlnosti, která začíná v malém. Dlouho jsme někteří i v církvi trpěli vyvolávání nenávisti a nepřátelství proti různým skupinám obyvatel, dlouho jsme – a mnozí i teď stále – podporovali křížové tažení tzv. zdravého Východu proti tzv. nemorálnosti Západu a hledali v idealizovaném, nikdy neexistujícím Rusku záštitu před složitostí života, dlouho nám nevadila nenávist, s jakou některé (zdaleka ne všechny) konzervativní proudy křesťanství přehlížely nemorálnost, agresivitu, zpupnost politiků, křičících o ochraně života a tradičních hodnot, ale neváhajících umlčovat jiné názory, podněcovat ke zlu. Nedávno skončily do nebe volající olympijské hry v režimu, který prokazatelně decimuje opozici, olympijské hry, které se staly fraškou olympijského ideálu. A ještě hůře: jsme právem zděšeni z toho, co se děje kousek od nás, ale genocidy, války v jiných částech světa, sta tisíce mrtvých uprchlíků mnoho z nás nechávaly dlouho v klidu. A i dnes váhá náš svět s jasnějšími sankcemi, protože se – a já též – obává o svůj komfort, na nějž jsme si navykli. Otvíráním vrátek zlu ve všech těchto směrech, tolerancí, nebo dokonce užíváním lži, dezinformací, konspirací, kalením jakési bazální důvěry v Boha a lidi pyšným přesvědčením, že my víme více než většinový konsens vědců, lékařů, než naprosto většinový konsens světových zpravodajských služeb, umožnili jsme lži, aby se stala téměř legitimním prostředkem politiky a argumentace, třeba i v církvi. Vždyť i v mnoha našich důležitých volbách bodovaly prokázané lži, uprostřed církve se šíří lži třeba o papeži Františkovi, urážky církve v jiných zemích apod. Ne, musíme-li kázat proti válce, musíme zmínit i tohle vše. A nejen zmínit, hlavně prosit Boha o odpuštění, o dar pokání. A kážeme-li proti válce, nesmíme kázat proti žádnému národu ani skupině obyvatel kolektivně. Rusko není totožné s Putinem. Je třeba vděčně ocenit statečnost těch, kteří se navzdory nebezpečí, jemuž jsou vystaveni, i v Rusku staví proti válce.

Kážeme-li proti válce, nesmíme tím podněcovat zoufalství, temný obraz světa, jen prostě musíme jasně odmítnout jakoukoli spolupráci se zlem, malování černého na bílé. Kážeme-li proti válce, kážeme proti smrti ve prospěch života. Musíme zaujmout stanovisko, které je v této chvíli jasné. Až, dá-li Bůh, válka skončí, bude čas a bude nutné jistě uvažovat diferencovaněji, přemýšlet o uspořádání světa s větší přesností. To už ale není hlavní úlohou církve. Její úlohou je postavit se na stranu ochrany nevinných životů. A především, po tom negativním, po odsouzení války, pak usilovně pracovat na úkolu, který jí Bůh dal: smíření lidí mezi sebou a s Bohem, hájení svobody svědomí a lidských práv, důstojnosti každého lidského života, která je garantována Bohem. Všichni budeme stát před Boží tváří. Soudce bude On. Máme jasně vystoupit proti lživým slovům a zlým činům agresora, nemáme ale soudit jeho nitro. Před Bohem staneme všichni. Dovoláváme se v této souvislosti většinou – a právem – jeho milosrdenství, promiňte mi, že dnes, zcela výjimečně, připomenu, že bychom se jej ale měli i bát, ne s úzkostí za každou chybu, hřích, iregularitu našeho života, ale s vědomím vážnosti života a své zodpovědnosti za svět. Nemáme se bát Božího hněvu, ale lásky. Tak těžce zraněné v každém zabitém člověku, v každé zničené práci, v každé pošlapané možnosti.

Pomozme teď Ukrajině modlitbou, pokáním, finanční pomocí, vyčkejme, jak se bude situace vyvíjet směrem třeba k pomoci s ubytováním, nejednejme v panice a proto, abychom si uchlácholili svědomí; bude třeba systémového řešení skrze státní instituce a charitní činnost církve. A všímejme si více třeba Ukrajinců nebo Rusů, kteří žijí s námi. Myslím, že mnohdy jsme jimi skrytě pohrdali, brali jsme je samozřejmě jako pomocné síly, neznali jejich životy, nestáli o to znát je.

A ještě něco: klidně jděme (zatím) plavat. Život stojí za to, abychom ho žili. Jinak by nebylo třeba bránit ho.

(P. Petr Beneš, kázání z neděle 27. února 2022 pronesené v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze)

Přihlášení