KARMEL

Ježíši, jsi přítomný ve svatostánku a modlíš se k Otci. Nepřicházím tě vyrušovat. Přicházím, abych se svou přítomností připojil k tvé přítomnosti. Jsem spojen se členy rozptýleného lidu, který pracuje pro tvé království, přicházím s posláním shromáždit je. Budu zkoumat obzor a postupně ti předkládat lidská společenství, jež znám, národy i jednotlivé duše? Nebo se budu modlit, aniž ti budu vyjmenovávat ty, kteří mi byli svěřeni, a jen se ti budu klanět, prosit tě a milovat za všechny dohromady: za ně i za sebe? Již dlouho mám ve zvyku říkat ti všechna tato jména, ale na tom vůbec nezáleží. Mým úkolem je následovat hnutí okamžiku, neboť účinek bude vždycky stejný. Když jsem v modlitbě spojený s Bohem, pak také ti, k nimž jsem vázán skrze zástupnictví, jsou spojeni s Bohem. Mystické tělo se tak spojuje s tebou a já jsem skrze zástupnictví, jež konám pro tebe, jeho srdcem.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Suite sur la très noble vertu de religion)

Jak si toho Pán váží, když se navzájem milujeme! Vždyť dobrý Ježíš mohl uvést jiné důvody a říci: „Odpusť nám, Pane, protože konáme velké pokání, protože se hodně modlíme, protože se postíme, protože jsme kvůli tobě opustily všechno a náramně tě milujeme“. Ba ani neřekl: „Odpusť nám, protože jsme ochotni obětovat pro tebe i život“ a podobné věci, nýbrž pouze: „Odpusť nám, jakož i my odpouštíme“.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVI,7)

Každý z nás život nějak kazí, o něco jej zhoršuje. Každé zlé slovo, které vyslovíme, otravuje vzduch. Každá lež, každý násilný čin vstupuje do existence a uvádí ji do zmatku. My lidé jsme se sami přičinili o to, že život je takový, jaký je. Je tedy nepoctivé teď tady stát a říkat, že Bůh nemůže být dobrý, když se toto všechno děje. Můžeme jen říkat: „Pane, dej mi trpělivost snášet to, co jsme provedli, abych přispěl svým dílem k tomu, aby to tam, kde stojím, bylo lepší.“ To je jediná poctivá odpověď.

(Romano Guardini /1885–1968/, Ctnosti, 1963)

Někteří křesťané – jak se zdá – žijí ve stylu postní doby bez Velikonoc. Chápu, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé. Radost se přizpůsobuje a přetváří, ale vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni. Chápu lidi, kteří inklinují ke smutku kvůli vážným těžkostem, které je sužují, avšak postupně je třeba dovolit, aby se začala probouzet radost víry jako tajemná, ale pevná důvěra i uprostřed těch nejhorších protivenství.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 6)

Jsou dny
prázdné, rozbité, ztracené, i vlastní viny je v tom hodně.
Ale jak večer
takový prázdný a rozbitý den přece jen scelit?
Vylitím srdce do Božího milosrdenství.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, listopad 1980)

Nemyslete, že pokora mi brání uznat Boží dary. Já vím, že ve mně udělal veliké věci a denně o tom šťastně zpívám. Pamatuji, že více má milovat ten, komu bylo více odpuštěno, proto se snažím udělat ze svého života úkon lásky a netrápím se už, že jsem jen malá duše. Naopak, mám z toho radost. Proto se odvažuji doufat, že se „už brzy protrhá závoj víry“, ale ne proto, že jsem připravena. Cítím, že nebudu připravena nikdy, jestli mě Pán sám nepřetvoří. Může to udělat v jediném okamžiku. Po všech milostech, kterými mě zahrnul, čekám ještě na milost jeho nekonečného milosrdenství.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 224, abbé Bellièrovi, 25. dubna 1897)

Kriste! Kriste tolikerého lidského utrpení, ponížení a zkázy. Kriste ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Na místě – jednom z mnoha těch, která nelze vynechat z dějin našeho století – tě prosím já, římský biskup a nástupce tvého apoštola Petra: Zůstaň! Zůstaň a přebývej v naší budoucnosti. Zůstaň a buď s námi! Ke komu půjdeme? Vždyť ty máš slova života, která nezastřela a nezničila ani smrt. „Ty máš slova věčného života.“

Je-li král izraelský, ať sestoupí z kříže… Jestliže toto pokolení dosud hledá znamení, nebude mu dáno jiné než znamení proroka Jonáše: ne znamení sestoupení, ale znamení zmrtvýchvstání. Vyšel ze zavřeného hrobu ten, který z kříže nesestoupil. Tak i my, kdo následujeme svou hlavu, nepřestávejme nést svůj kříž, vytrvejme v tom, jak i on vytrval, dokud nám Duch neřekne, abychom odpočinuli od svých prací. Neposlouchejme nikoho, bratři, ani tělo ani krev, ani žádného ducha, který přemlouvá k sestoupení z kříže. Vytrvejme na kříži, umírejme na kříži, ať nás sejmou ruce jiných, nikoli naše ulehčování.

(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, kázání In ressurrectione Domini)

Svatý otec Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptor hominis s velkým důrazem říká: „Církev nevládne jinými zbraněmi než zbraněmi ducha, slova a lásky, proto prosí každou stranu a žádá všechny: Nezabíjejte!“ To je výzva, kterou nám přinášejí Velikonoce. Zároveň říká: nestávejte se stratégy násilí, ale služebníky lásky ve víře v Zmrtvýchvstalého, který je naší jistotou uprostřed bezmoci dobra – ve víře, že láska představuje pravou a definitivní sílu světa.

Může-li člověk rozhodovat, a to bez Boha, o tom, co je dobré a co je špatné, může také stanovit, že nějaká skupina lidí musí být zlikvidována. K takovým rozhodnutím docházelo například v Třetí říši a sahaly k nim osoby, které se k moci dostaly sice demokratickými cestami, ale použily ji k uskutečnění zvrácených programů nacionálně socialistické ideologie, jež se inspirovala rasistickým předpoklady. Obdobná rozhodnutí činila také komunistická strana v Sovětském svazu a v zemích podrobených marxistické ideologii. V tomto kontextu byli vyhlazováni Židé i Romové, ukrajinští rolníci, pravoslavný a katolický klérus v Rusku, v Bělorusku a za Uralem… Proč se toto všechno děje? Odpověď je koneckonců prostá: dochází k tomu proto, že byl odmítnut Bůh jako Stvořitel, tedy jako měřítko odhalování dobra a zla.