Doporučujeme
Jednou z nejrozšířenějších křesťanských modliteb je ta, kterou podle počátečních slov nazýváme „Anděl Páně“. Zejména dříve rytmizovala den a práci, často provázena zvoněním. Zvěstovala světu, že je Bohem oslovený, že je schopný Boha přijmout, že Bůh sám do něj vstupuje, aby nás „nabral“ do svého srdce a celý svět, v tomto srdci přijatý a proměněný, odevzdal Otci. Je to modlitba vyzývající k bdělosti naslouchání, protože každá chvíle, každá událost může být bohonosná; je bohonosná, přijmeme-li ji a otevřeme-li se jí. Je to modlitba pevně trvající na tom, že dialog Boha s člověkem pokračuje, že se vše může stát součástí tohoto dialogu tak, že vstupujeme do událostí, které se dějí, že umožňujeme, aby se děly, že dáme prostor Boží tvořivé vůli ve svých slovech, myšlenkách, práci, spolubytí s druhými lidmi.
(Petr Beneš CSsR /*1965/, O modlitbě „Anděl Páně“ v adventu; citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)
Napájej se Kristem, protože on je skálou, ze které tryská voda. Napájej se Kristem, protože on je pramenem života. Napájej se Kristem, protože on je řekou, z jejíž síly se raduje Boží město. Napájej se Kristem, protože on je pokoj. Napájej se Kristem, protože z jeho lůna prýští živá voda.
(Ambrož /340–397/, Expl. Ps. I,33)
Neposkvrněné početí je jistě Mariino osobní privilegium, ovšem jako funkce katolicity jejího ANO: aby mohla bezmezně souhlasit - a priori a aniž by věděla, kam ji její souhlas povede - s každým skrytým spásným úradkem Božím a aby pak, v téže síle svého ANO, mohla dojít bez odporu až na konec Ježíšovy cesty. K tomu bylo nutné, aby byla prosta každého, i toho sebemenšího hříchu. Maria je tedy už předem vyvlastněna pro Boží dílo spásy…
Křtitel chce při Ježíšově křtu klást mez: „Já bych měl být pokřtěn od tebe“, a Ježíš musí tuto hranici výslovně odstranit: „Nech tak nyní“. Petr ji klade ještě rozhodněji: „Bůh uchovej, Pane. To se ti nikdy nestane!“, a Ježíš ji musí odklidit ještě bezohledněji: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě“. Maria žádnou mez nikdy nekladla…
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)
Tys nám přislíbil, že přijdeš, a Ty jsi přišel. Ale jak jsi přišel, co jsi učinil? Vzal jsi na sebe lidský život a učinil jsi jej svým životem, ve všem jsi nám byl rovný: narozen ze ženy, trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, zemřel a pohřben. Přijal jsi to, čemu my jsme chtěli uniknout, započal jsi to, co dle našeho mínění mělo Tvým příchodem končit: náš život, který je jen mdloba a skrz naskrz konečnost a smrt. Právě tuto lidskou bytnost jsi vzal na sebe, ne abys ji proměnil, vymýtil nebo viditelně a hmatatelně oslavil a zbožštil, nebo ji alespoň vrchovatě naplnil těmi dary, které mohou lidé jen spoře a namáhavě vydobývat na malém kamenitém poli své časnosti. Učinil jsi náš život svým životem, náš život takový, jaký jest. Jako náš jsi jej nechal uplynout na této zemi. Opatrně jsi jej uchopil, aby se nevylila ani kapka jeho bolu a jeho stísněnosti, dříve než všechno protrpíš. I přes Tvůj život se převalil krutě neúprosný válec slepé přírody a jasnozřivé lidské zloby. A když Tvůj lidský život vzhlédl vzhůru k Tomu, jehož jsi s nejryzejší pravdou a nejvroucnější láskou nazval svým Otcem, pak vzhlédl, jako my, vzhůru k Bohu neprozkoumatelných cest a nepochopitelných soudů, který podává kalich anebo jej nechává minout podle své vůle – a po celou věčnost nevede žádné proč za tuto vůli, jež mohla být jiná, a přece chtěla to, co je nám nepochopitelné. Tys měl přijít, abys nás vykoupil z nás samých, a Ty, i Ty ještě, jediný svobodný a bezhraničný, jsi se „stal tím, čím jsme my“. A i když vím, že jsi zůstal, kým jsi byl, neměl jsi, Ty nesmrtelný, hrůzu z naší smrtelnosti, Ty nejvýš svobodný, z naší stísněnosti, Ty pravdivý, z našeho zdání? Nepřipoutal jsi se sám na kříž tvorstva tím, že jsi je přijal jako svůj vlastní život…?
(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh, který má přijít)
Když Ježíš vstoupil do svého utrpení, „věděl, že vyšel od Boha a vrací se k Bohu … začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.“ Slovo se stalo Tělem, aby mohlo umýt mé unavené nohy. Dotýká se mě přesně tam, kde se já dotýkám země, kde se země dotýká mého těla, které se vztahuje k nebesům. Pokleká a bere mé nohy do svých rukou a omývá je. Pak ke mně vzhlédne, naše oči se setkají a on řekne: „Chápeš, co jsem ti udělal?“
(Henri Nouwen /1932–1996/, Jít s Ježíšem)
Věčný Boží Syn, který mě nekonečným způsobem přesahuje, mě chtěl milovat i lidským srdcem. Jeho lidské city se stávají svátostí nekonečné a definitivní lásky. Jeho srdce tedy není nějakým fyzickým symbolem, který vyjadřuje jen duchovní skutečnost nebo skutečnost oddělenou od hmoty. Pohledem upřeným na Pánovo Srdce nazíráme fyzickou realitu, jeho lidské tělo, které umožňuje, že Kristu jsou vlastní lidské emoce a pocity tak jako nám…
Proto, když vstupujeme do Kristova Srdce, cítíme, že jsme milováni lidským srdcem, plným náklonnosti a citů, jako jsou ta naše. (…) A právě v jeho lidské lásce, a ne mimo ni, nacházíme jeho božskou lásku – nacházíme nekonečno v konečnu.
(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 60.67; 2024)
(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 5. prosince)
Texty propria
Bartoloměj se narodil v první polovině 15. století v Mantově v Itálii. V témže městě vstoupil do karmelitánského řádu. Přesná data nejsou známa, ale v roce 1452 již působil jako kněz a později se o něm píše jako o vyhledávaném zpovědníkovi. Konvent, ve kterém žil, patřil k čerstvě schválené, přísnější větvi Karmelu, tzv. mantovské kongregaci (1).
Neuctívám hmotu, uctívám toho, kdo hmotu stvořil, kdo se stal hmotou kvůli mně a svolil přebývat ve hmotě a skrze hmotu pracoval na mém spasení. Neustanu ctít onu hmotu, skrze niž přichází má spása.
(Jan Damašský /657–753/)
Už nikdy se nechci
posmívat žádné lidské tváři,
už vícekrát nechci
žádnou lidskou bytost soudit.
Jsou možná kanibalská čela,
jsou možná kuplířské oči,
jsou možná žroutská ústa!
Ale náhle
z přidušené řeči
povrchně souzeného,
z bezmocného cukání ramen
zavála něžná vůně lip
naší vzdálené blažené vlasti
a želel jsem svého soudu.
I v sebekalnější tváři
čeká Boží světlo, aby vyšlehlo.
Lačnící srdce si naberou kal –
a přece v každém
zrozeném člověku
máme slib, že se nám Spasitel vrátí.
(Franz Werfel /1890–1945/, báseň Co každý má ihned opakovat, překlad Anděla Janoušková)
Ta část nás, která cítí největší bolest, která je nejvíce ohrožena chaosem, která nejméně reprezentuje vlastnosti svobodného subjektu, je tou, která nejhlasitěji volá po příchodu Boha. Mohli bychom také říci: to, co se v nás zdá nejméně hodné Boha, je to, co nejhlasitěji volá k Bohu.
(Etienne Grieu SJ /*1962/, Those Familiar with Suffering Have a Spiritual Experience to Share)