KARMEL

Kdo jsi, Světlo, jež mne naplňuješ
a osvěcuješ temnotu mého srdce?
Vedeš mne jako ruka matky,
a kdybys mě opustilo,
nemohla bych jít ani o krok dál.
Jsi prostor, který obepíná mé bytí
a ukrývá je v sobě.
Jsi mi bližší než já sama sobě,
niternější než mé nejhlubší nitro,
a přesto neuchopitelný a neobsáhnutelný,
pronikáš každé jméno:
Duchu Svatý – věčná Lásko!

(Terezie Benedikta od Kříže, úryvek ze svatodušní novény 1937)

Nejstarším předchůdcem Letnic jsou dožínky. V květnu v Palestině dozrávalo obilí a Letnice byly díkůvzdáním za úrodu pšenice. Člověk vnímá plodnost, která se odehrává v souhře nebe a země, jako zázrak, ze kterého žije, a ví, že vděčnost je ta pravá odpověď na tento zázrak. Tak se mění žeň ve slavnost.
Nemá už to pro nás dnes smysl? Náš obraz světa se stává schizofrenním, jestliže při slovech Duch svatý myslíme pouze na křesťanskou niternost a při žni pouze na techniku a trh… Je důležité, abychom si o Letnicích znovu uvědomili: Duch svatý, který sestoupil na apoštoly, je tentýž Duch, který tvořil svět.

(kard. Josef Ratzinger, Boží světlo v naší době)

Duchu svatý, osvěť mne. Ježíš řekl, že přijdeš k neučeným. A já jsem první z těchto neučených. Neprosím tě o jiné vědění, o jiné poznání, jenom o moudrost nalezení Krista a o moudrost setrvání u něj.

(Miriam od Ukřižovaného, myšlenky)

Prosba o Ducha

To je půvab svátku Nanebevstoupení: být vzati do nebe našich vlastních duší, apex mentis, vrchol našeho bezprostředního kontaktu s Bohem. Zůstat na tomto tichém vrcholu v temnotě, která obklopuje Boha. Žít přes všechny zkoušky a všechnu zaneprázdněnost s „tichým Bohem, který činí všechny věci tichými“ (sv. Bernard). Bůh buď se mnou tento den a navěky.

(Thomas Merton, deníkový zápis z vigilie Nanebevstoupení Páně, 14. 5. 1947)

Minulou noc byly bouřky, ale dnes je všechno nádherné. Lístky bílého ořešáku na hřbitově jsou malé a květy plní větve kučerami zelených krajek. Slyším na pile běžet stroje a zpívat ptáky: nic než to.
Zítra je Nanebevstoupení Páně, můj oblíbený svátek. Ve kteroukoli roční dobu si rád vyhledám antifony svátku Nanebevstoupení, které mi znějí v uších a plní mě světlem a mírem: vado parare vobis locum – odcházím vám připravit místo…

(Thomas Merton, deníkový zápis z vigilie Nanebevstoupení Páně, 14. 5. 1947)

Nejslabší duše je ta, která musí nejvíce doufat, a tento akt, který koná proto, aby zapomněla na sebe a vrhla se do Božího náručí, Jej oslavuje více než všechny akty pokory, které by mohla vykonat jen ze sebe.

(Alžběta od Trojice, Summarium 64)

Nerozčilujte se kvůli své ubohosti, své slabosti, svým nedostatkům. Ježíš Vás „snáší“ s láskou, a podle Vás by to mělo být jinak, než to dělá on? Hlavní věc je dát se jím zaplavit. Řekněte mu, ať on sám ve Vás způsobí věci, které máte dělat Vy. Buďte nadále jakoby místem, kudy prochází jeho konání a jeho účinná milost.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jsi láska! A všichni, kdo tě poznávají, jsou touto láskou tak zapáleni, že zůstávají v tobě a ty v nich. Všichni tě mohou poznat, stejně jako tě poznali svatí! Požehnaná duše, která tě poznává! Neboť nachází poklad svého srdce, když pokorně poznává tvou nekonečnou velikost a svou nicotu.

(Jiří Preca, Žalm karmelitána bratra Franka)

Modlete se za mne ke Svaté Panně, moje malá ošetřovatelko, vždyť kdybyste Vy byla nemocná, hodně bych se za Vás modlila. Ale když jde o vlastní osobu, člověk si tak netroufá…
Když o něco prosíme Svatou Pannu a ona nás nevyslyší, znamená to, že nechce. Pak je třeba nechat ji dělat podle svého a netrápit se tím.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 23. srpna 1897)