KARMEL

To je půvab svátku Nanebevstoupení: být vzati do nebe našich vlastních duší, apex mentis, vrchol našeho bezprostředního kontaktu s Bohem. Zůstat na tomto tichém vrcholu v temnotě, která obklopuje Boha. Žít přes všechny zkoušky a všechnu zaneprázdněnost s „tichým Bohem, který činí všechny věci tichými“ (sv. Bernard). Bůh buď se mnou tento den a navěky.

(Thomas Merton, deníkový zápis z vigilie Nanebevstoupení Páně, 14. 5. 1947)

Minulou noc byly bouřky, ale dnes je všechno nádherné. Lístky bílého ořešáku na hřbitově jsou malé a květy plní větve kučerami zelených krajek. Slyším na pile běžet stroje a zpívat ptáky: nic než to.
Zítra je Nanebevstoupení Páně, můj oblíbený svátek. Ve kteroukoli roční dobu si rád vyhledám antifony svátku Nanebevstoupení, které mi znějí v uších a plní mě světlem a mírem: vado parare vobis locum – odcházím vám připravit místo…

(Thomas Merton, deníkový zápis z vigilie Nanebevstoupení Páně, 14. 5. 1947)

Nejslabší duše je ta, která musí nejvíce doufat, a tento akt, který koná proto, aby zapomněla na sebe a vrhla se do Božího náručí, Jej oslavuje více než všechny akty pokory, které by mohla vykonat jen ze sebe.

(Alžběta od Trojice, Summarium 64)

Nerozčilujte se kvůli své ubohosti, své slabosti, svým nedostatkům. Ježíš Vás „snáší“ s láskou, a podle Vás by to mělo být jinak, než to dělá on? Hlavní věc je dát se jím zaplavit. Řekněte mu, ať on sám ve Vás způsobí věci, které máte dělat Vy. Buďte nadále jakoby místem, kudy prochází jeho konání a jeho účinná milost.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jsi láska! A všichni, kdo tě poznávají, jsou touto láskou tak zapáleni, že zůstávají v tobě a ty v nich. Všichni tě mohou poznat, stejně jako tě poznali svatí! Požehnaná duše, která tě poznává! Neboť nachází poklad svého srdce, když pokorně poznává tvou nekonečnou velikost a svou nicotu.

(Jiří Preca, Žalm karmelitána bratra Franka)

Modlete se za mne ke Svaté Panně, moje malá ošetřovatelko, vždyť kdybyste Vy byla nemocná, hodně bych se za Vás modlila. Ale když jde o vlastní osobu, člověk si tak netroufá…
Když o něco prosíme Svatou Pannu a ona nás nevyslyší, znamená to, že nechce. Pak je třeba nechat ji dělat podle svého a netrápit se tím.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 23. srpna 1897)

Vzpomínám si, že jsem neměla ještě dvanáct let, když mi umřela maminka. Sotva jsem si uvědomila tu velkou ztrátu, uchýlila jsem se celá zkormoucená k nohám sochy Panny Marie a s mnoha slzami jsem ji prosila, aby se stala mou matkou. Zdá se mi, že tato modlitba, kterou jsem tak prostě přednášela, byla přijata příznivě, protože se mi pak nestalo, že bych nebyla ihned vyslyšena v nějaké věci, v níž jsem se obrátila na tuto královskou Pannu. A nakonec mě přijala za svou.

(Terezie od Ježíše, Život I, 7)

Strávila jsem pěkný den u plotny s vařečkou v ruce. Neupadla jsem do extáze jako svatá Matka Terezie, avšak věřila jsem v božskou přítomnost Mistra, který byl uprostřed nás, a má duše se klaněla ve svém vlastním středu.

(Alžběta od Trojice, dopis 206)

Cítím okolo své duše tolik lásky! Je to jako oceán, do kterého se vrhám a v němž se ztrácím… On je ve mně a já v Něm. Nezbývá mi než milovat Jej a nechat se Jím milovat v každém okamžiku, ve všech věcech: probudit se v lásce, pohybovat se v lásce, usínat v lásce s duší na Jeho duši, se srdcem na Jeho srdci, s očima v jeho očích…

(Alžběta od Trojice, dopis 146, kanovníku Anglesovi)

Jediné, co vyžaduji, je stále větší dětská odevzdanost do vůle Boží a prostota ve styku s Kristem. Považujte to za dobré a přiměřené jít k němu taková, jaká jste, s přesvědčením, že s ním budete spokojena víc než se vším ostatním. Jste-li posvěcena touto jistotou, posvětí se i Vaše slabost.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 14. 1. 1947)