Dle mého mínění není Boží vůlí, abych v současnosti vstoupila do církve. Nemohu jinak než se nadále ptát, zda v nynější době, kdy je tak ohromný díl lidstva utopen v materialismu, Bůh nechce, aby existovali muži a ženy, kteří se odevzdají jemu a Kristu, a přesto zůstanou mimo církev. Když si představím akt svého vstupu do církve, není pro mne bolestnější myšlenky než té, že se oddělím od ohromné a nešťastné masy nevěřících. Mám bytostnou potřebu – a mohu myslím říct: jsem povolána – procházet mezi lidmi a skrz různá lidská prostředí a splývat s nimi, brát na sebe shodné zbarvení, přinejmenším v celé míře, v níž tomu nebrání svědomí, ztratit se mezi nimi za účelem toho, aby se ukázali takoví, jací jsou, a nemaskovali se přede mnou. Toužím je poznat, abych je milovala takové, jací jsou. Pokud je totiž nemiluji takové, jací jsou, pak nemiluji je a má láska není pravá.
(Simone Weilová /1909-1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 19. ledna 1942)
Jestliže se uzavřu do svého já, třebaže ozdobený všemi ctnostmi, a neúčastním se existence druhých, jestliže nejsem citlivý a neotevírám se druhým, mohu být bez hříchů, a přesto žiji ve stavu hříchu.
(Giovanni Vannucci /1913-1984/)
Vyhlížet Krista ve světě znamená, že duch v nás rozeznává Ducha mezi námi, takže duch rozmlouvá s Duchem, srdce rozmlouvá se Srdcem, láska rozmlouvá s Láskou. Vyhlížet Krista znamená být pozorný, všímavý k přítomnosti Krista ve světě a ve svém srdci. Nejde o žádnou formu emocionálního či intelektuálního cvičení. Pokud nosíme Boha v srdci, vidíme Boha ve světě.
(Henri Nouwen /1932–1996/, Bůh čeká na naši odpověď)
Chci, aby ses zamyslela nad tímto tvrzením: „Jsme zodpovědní za to, jak na nás působí druzí lidé.“ Ten druhý není zodpovědný za to, jak na mě působí (může být zodpovědný za spoustu jiných věcí, ale ne za to, jak působí zrovna na mě). Je to tvoje volba, když dovolíš druhým, aby tě ovlivňovali jenom tím, že jsou kvůli něčemu naštvaní (zvlášť když to s tebou nemá nic společného). Máš na výběr. Můžeš se rozhodnout, že se jimi nenecháš ovlivňovat. V jistém smyslu, jsi-li skleslá kvůli něčí špatné náladě nebo kvůli čemukoli jinému, „dovolila jsi mu“, aby tě takto ovlivnil. Není to otázka temperamentu, nýbrž tvé svobodné volby.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Ať je příkaz jeho lásky pociťován u kořenů mé existence. A pak ať pochopím, že nedávám souhlas k tomu, abych existoval, ale že existuji, abych dával souhlas. (…)
Plná plodnost duchovního života totiž začíná ve vděčnosti za život, v souhlasu s tím, že žijeme.
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 14.7)
(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 29. ledna)
Texty propria
Eleonora Girlani se narodila roku 1460 ve šlechtické rodině v severoitalském městě Trino, v provincii Vercelli. Jako dívka navštěvovala školu benediktinek a sama se chtěla stát benediktinskou mniškou. Když se však již vypravila na cestu do konventu, její kůň se vzepřel a neodvezl ji tam. Tuto událost interpretovala jako znamení a spolu s dvěma svými sestrami, Marií a Františkou (Scholastikou), v roce 1477 jako sedmnáctiletá vstoupila do karmelitánského kláštera v Parmě (1). Zde přijala řeholní jméno Archanděla. Brzy po profesi (1478) ji komunita zvolila převorkou (2). Po založení kláštera v Mantově v roce 1492 se stala převorkou tam a tento úřad zastávala až do své smrti (3).
Dnes slaví své 420. narozeniny ctihodná matka Marie Elekta od Ježíše, zakladatelka pražského Karmelu sv. Josefa. Popřát jí můžete zde:
Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, „je velmi málo“. Citací svatého Augustina poznamenal, že na předpisech, které církev přidala později, je třeba trvat s umírněností, „aby život věřících nebyl obtížen“ a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť „Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodné“. Toto upozornění vyslovené před několika stoletími je velmi aktuální. Mělo by být jedním z kritérií, které je třeba zohledňovat při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání, jež umožní oslovit opravdu všechny.
(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 43; 2013)
Dnes uplynulo 80 let od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi… Nabízíme text Abrahama Heschela, rabína a profesora židovské etiky a mystiky. Narodil se roku 1907 v Polsku ve významné chasidské rodině, vyrůstal na Ukrajině. Po studiích v Německu byl krátce před vypuknutím války deportován do Polska, odkud se mu podařilo těsně před německo-sovětskou okupací uniknout do Ameriky.
Jaká by měla být naše odpověď na Osvětim? Měl by tento národ, povolaný být svědkem Boha milosrdenství a soucitu, vytrvat ve svém svědectví a držet se Jobových slov: „I kdyby mě zabil, budu v něj důvěřovat“ (Job 13,15), nebo by se měl tento lid řídit radou Jobovy ženy: „Proklej Boha a zemři!“ (Job 2,9) a ponořit se do anonymity stovek národů po celém světě a jednou provždy zmizet? Víra našeho lidu v Boha v této historické chvíli neochabla. V tomto dějinném okamžiku byl Izák skutečně obětován, jeho krev byla prolita. Všichni jsme zemřeli v Osvětimi, ale naše víra přežila. Věděli jsme, že zavrhnout Boha by znamenalo pokračovat v holocaustu.
(rabín Abraham Joshua Heschel /1907–1972/)
P.S.: Chystám pojednání proti soukromé mši a studuji 1. Kor. kap. 13 a některé další pasáže, kde lze najít učení o ospravedlnění. Moje Katka jezdí, kočíruje, osívá svá pole, nakupuje dobytek, vyvádí ho na pastvu, vaří pivo a srdečně Tě zdraví. Krom toho všeho se vsadila o 50 zlatých, že do Velikonoc přečte celou Bibli. Myslí to vážně. Už začala Pátou Mojžíšovu.
(Martin Luther /1483–1546/, postskriptum z dopisu Justu Jonasovi, 28. října 1535)
Naše slabost hraje svou úlohu v tajemství obrácení a proměny, díky níž se stáváme novými lidmi. Svatý Pavel byl tímto tajemstvím natolik proměněn, že se nakonec ze svých slabostí radoval, ba dokonce se jimi chlubil. Naučil se žít pouze ze zářivé Kristovy milosti, jakkoli to znamenalo balancovat na hraně své slabosti a všelikých zkoušek. Můžeme si z toho vzít lekci: veškeré naše slabosti, nedostatky a negativní povahové rysy, které vykazujeme, jsou ve skutečnosti problematické jen na čistě přirozené úrovni – „necítíme se“ s nimi dobře. Na duchovní úrovni se však mohou stát zdrojem velké síly, jenž nám umožní mít účast na Kristově životě a spoléhat se víc na jeho sílu než na svou vlastní. Nemůžeme se stát silnými, dokud nepoznáme vlastní slabost, přičemž poznat ji znamená zakusit ji, projít si jí.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)