KARMEL

Chraňte si svá jitra a věnujte je Bohu. Po zbytek dne se pak budete moci s úsměvem nechat vykořisťovat.

(Dom Godefroid Bélorgey, OCSO /1880–1964/)

Bůh říká o duši: „Tím, že mě pozná, roznítí se nevýslovnou láskou. Tato láska ji udržuje v ustavičné bolesti; není to bolest skličující, která vysušuje a vyčerpává duši, ale spíš taková, která ji živí. Poznala mou pravdu a zároveň svou vlastní vinu, svůj nevděk i zaslepenost bližního a zakouší nesnesitelné bolesti. Jestliže trpí, je to proto, že miluje; kdyby nemilovala, netrpěla by.“

(Kateřina Sienská /1347–1380/, Dialog 4)

Teď, když jste zlomená, nic nevnímáte. Ale podle mne je tohle utrpení počátkem vysvobození. Držte se pevně Ježíše. I v temnotě, i když jsou Vaše modlitby velmi ubohé. Dáváme-li mu velmi ubohé věci, které mu v takové životní chvíli můžeme dát, dáváme mu vše. Buďte věrná v modlitbě; můžete-li si někdy ráno, velmi časně zrána zajít někam na mši nebo za ním přijít večer, když jdete někde kolem kostela, udělejte to, a odpověď se dostaví.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Lidské utrpení se nedá filozoficky ani teologicky vysvětlit. Pouze pohled na kříž nám odhaluje jeho smysl: lásku Boží. Je to tajemství. Tajemství se nesmí analyzovat, ale může se milovat. Milujeme Boha, protože je tajemstvím. Proto se Mu můžeme klanět. Milujeme člověka, protože je v něm tajemství. Když ho analyzujeme (rozložíme na kousky), nemůžeme ho milovat, protože to jsou kousky, a ne člověk.
Bůh je schopen z utrpení a smrti tvořit život. I z Vašeho utrpení. Věřte tomu silně.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 3. března 1997)

Milovaná sestřičko, nebuďte smutnou malou holčičkou, když vidíte, že vás nechápou, že vás špatně posuzují, že na vás zapomínají… (…) Zapomeňte na všechno, co není Ježíš, zapomeňte na sebe z lásky k Němu!... Milovaná sestřičko, neříkejte, že je to těžké. Jestliže takhle mluvím, je to vaše vina, řekla jste mi, že velmi milujete Ježíše. Duši, která miluje, se nezdá nic nemožné…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 251, sestře Martě od Ježíše, červen–červenec 1897)

Kdo by chtěl být opravdovým řeholníkem … musí pochopit, že všichni, kdo jsou v klášteře, jsou jen pracovníci, které tam dosadil Bůh pouze proto, aby ho opracovávali a ohlazovali v umrtvování, a že jedni ho budou opracovávat slovem a říkat mu, co by nechtěl slyšet; jiní skutkem a dělat proti němu, co by nechtěl snášet; jiní povahou, přičemž mu budou nepříjemní a protivní sami o sobě i svým způsobem jednání; jiní myšlenkami, přičemž bude u nich cítit nebo si o nich myslet, že si ho neváží ani ho nemají rádi …

(Jan od Kříže, Čtyři rady řeholníkovi, 3)

Ať už užíváš jakékoli léky, budou mít léčivý účinek jen v té míře, jak to připustí Bůh. Pochází-li bolesti od Něho, může je vyhojit jen On. Často pošle našemu tělu nějakou nemoc, aby tak uzdravil duši. Opatři si sílu a lék u Krále všech lékařů.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 12)

Vyhýbejte se přílišným obavám, neboť jestliže duše začne vidět nebezpečí všude, nebude schopna vykonat nic dobrého, může upadnout do skrupulí a bude na obtíž sobě i druhým.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XLI,5)

Bůh je do nás zamilovaný a stále sám Sebe dává světu – skrze vás – skrze mě. (…)
Kéž jste svým lidem i nadále slunečním světlem Jeho lásky a děláte tak pro Boha něco vpravdě krásného.

(Matka Tereza, dopis otci ven der Peetovi, 2. února 1993)

Svěřuji vám, co učinilo z mého života anticipované nebe: věřit, že bytost, která se jmenuje Láska, přebývá v nás v každé chvíli ve dne v noci a žádá po nás, abychom žili ve společenství s Bohem.
Bůh nám dovoluje už od této chvíle žít v Jeho nitru a započít tak určitým způsobem naši věčnost, žijíce ve společnosti se třemi božskými Osobami. Jaké tajemství!

(Alžběta od Trojice, korespondence)