KARMEL

Dokonce i ten nejubožejší člověk a ten, kdo je zatěžkán břemenem hříchů, si může stoupnout před Pána a modlit se za někoho jiného. Hlavně proto, že Pán není pouze spravedlivý, ale především milosrdný.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Důležitá a velmi povzbuzující poznámka: námaha, kterou podstupujeme, když usilujeme o důvěrné společenství s Bohem, je znamením, že nám Bůh chce své přátelství skutečně dát. Buďte si tím jist, vždyť i toto usilování je darem Božím. Každý učiněný krok je důkazem, že Bůh už předem připravil naši cestu. Každý úkon vůle, jímž se rozhodujeme pro spojení s Bohem, je znamením, že se nám od Boha dostalo této výsady.

(otec Jeroným /1907-1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)

Co dělat v době krize? Především ji přijmout jako čas milosti, který je nám dán, abychom pochopili Boží vůli vzhledem ke každému z nás a vůči celé církvi. Musíme vstoupit do zdánlivě protichůdné logiky, v níž »když jsem slabý, právě tehdy jsem silný«. Je třeba pamatovat na ujištění, které dal svatý Pavel Korinťanům: »Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet«. Zásadní je nepřerušovat náš dialog s Bohem, i kdyby byl namáhavý. Modlit se není snadné. Musíme se modlit bez přestání. Neznáme žádné jiné řešení zakoušených problémů, než jedině více se modlit a zároveň dělat vše, co je v naší moci, s větší nadějí. Modlitba nám umožní »doufat proti všemu očekávání«.

(promluva papeže Františka k římské kurii, 21.12.2020, bod 9)

Největší neopatrností v duchovním životě je lidská opatrnost. Ta totiž z našeho života pozvolna vyloučí působení Boží všemohoucnosti a náš život víry tak zeslábne, že v něm nezůstane téměř nic nadpřirozeného.

(Benedikt Holota OFM /* 1922/, deník, 5.3.1972)

Bůh od nás nevyžaduje žádné velké oběti: čas od času na Něho trochu myslet, trochu se Mu klanět: občas Mu svěřit svoje starosti, jindy Mu zase poděkovat za požehnání, kterého se nám dostalo a stále ještě dostává – i při všech našich těžkostech a námahách. Prosí Vás, abyste u Něho čerpala útěchu, jak často jen můžete. Mějte vůči Němu srdce otevřené, třeba i v době jídla nebo když jste ve společnosti – přijme i sebemenší vzpomínku. Nemusíte Ho hlasitě volat: je nám blíž než si myslíme.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 5)

Můžeme dáti srdce jen takové, jaké jest; můžeme-li z něho ubrati, přidati nemůžeme. Ale cítíme-li, že je spravedlivo něco obětovat, pak je lépe obětovat srdce tak, jak jest, než neobětovat nic. Snad to není dar důstojný. Ale co udělat, jiného-li daru není? Co udělat, když nejen nikde nic lepšího vzíti nemůžeme, ale ani se nic jiného jako oběť a dar nepřijme než jenom naše srdce, ať je jakékoliv, ať sebevíce se za ně stydíme, ať sebevíce jsme přesvědčeni o jeho znehodnocení a o krátkosti života, který mu zbývá. Nebylo-li srdce obětováno dříve, dokud bylo mladší, dokud bylo neporušeno, dokud mělo před sebou dlouhý život, ve kterém mohlo růsti velmi mnoho lásky, co zbývá jiného než obětovati srdce tak, jak jest. Není to dárce, kdo posuzuje dar, nýbrž obdarovaný.

(Jaroslav Durych, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Dřív než budeme naslouchat Slovu, ztišme se,
aby už myšlenky byly obráceny ke Slovu.
Ztišme se po slyšení Slova,
aby k nám mohlo dál mluvit,
aby v nás žilo a přebývalo.
Ztišme se ráno,
protože Bůh musí mít první slovo,
ztišme se dříve, než ulehneme ke spánku,
protože poslední slovo patří Bohu.
Ztišme se ne z lásky k tichu, ale z lásky ke Slovu.

(Dietrich Bonhoeffer /1906-1945/)

Při křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky; už je „Beránek Boží, který snímá hříchy světa“; už předjímá „křest“ své krvavé smrti… Křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši…

(Katechismus katolické církve 536.537)

Když říká Maria člověku, například Josefovi, „ano“, říká je jako soukromá osoba a síla tohoto „ano“ je konečná. Ale jestliže je říká Bohu v okamžiku, kdy se Bůh rozhoduje, že se v ní milost vtělí, pak je toto „ano“ milostí samou vytrženo do rozměrů, které odpovídají Boží zvěsti. Není to už soukromé, ale katolické „ano“. Stává se kolébkou všech křesťanů. Maria mluví ve jménu všech, kdo mají mít účast na vykoupení. A od nynějška bude v křesťanské kontemplaci pravidlem toto: modlící se člověk bude vždy muset odpovídat Bohu ve jménu všech, kdo připadají v úvahu pro zamýšlenou úlohu, kdo jsou s ní jakýmkoli způsobem spojeni. Tak se stává Matčino „ano“ i předpokladem Eucharistie: nekonečné rozdělování Syna na nespočetné částečky je tajemství zástupnosti. Jeho láska je obětována, jeho krev je prolita pro spásu mnohých. A Otec chce vždy slyšet v hlasech jednotlivců, kteří Syna přijímají, hlasy mnohých, kteří by ho měli přijímat.

(Adrienne von Speyr, Služebnice Pána)

(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)

Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).