Terezie z Lisieux (1873-1897)
Jsem jen dítě, bezmocné a slabé. Ale právě má láska mi dává odvahu, abych se nabídla za oběť tvé lásce, Ježíši... Láska si mě zvolila za celopal, mne slabého a nedokonalého tvora... Není tato volba hodná Lásky?... Ano, aby Láska byla plně uspokojena, musí se snížit, musí se snížit až k nicotě a tuto nicotu přetvořit v oheň...
Terezie z Lisieux (1873-1897)
Slovíčko, milý úsměv, často stačí, aby smutná duše okřála. Ale naprosto nechci pěstovat lásku pro dosažení tohoto cíle. Vím, že brzy bych zmalomyslněla. Slovo, které řeknu s nejlepším úmyslem, bude, možná, vykládáno docela opačně. Proto, abych neztrácela čas, chci být milá ke všem (a zejména k sestrám nejméně milým), abych potěšila Ježíše. (As 237)
Terezie z Lisieux (1873-1897)
S jakou touhou a útěchou jsem si od počátku svého řeholního života opakovala slova našeho otce sv. Jana od Kříže: „Je nejvýš důležité, aby se duše hodně cvičila v lásce, aby se rychle stravovala a vůbec se nezastavovala tady dole, ale dospěla hbitě k tomu, že uvidí Boha tváří v tvář." (1) (VDŽ 77)
Terezie z Lisieux (1873-1897)
Zásluha nezáleží v tom, když mnoho dáváme, ale spíš když mnoho přijímáme, mnoho milujeme... Ježíš mě učí dělat všechno z lásky, nic mu neodmítat, být spokojená, když mi dá příležitost, abych mu dokázala, že ho miluji. Ale to se děje v pokoji, v odevzdanosti. Všechno dělá ve mně Ježíš, já nedělám nic. (D 142)