KARMEL

Texty propria

Marie Františka Terezie Martinová se narodila 2. ledna 1873 v Alenҫonu ve Francii. Jejími rodiči byli Louis Martin a Zélie Guérinová. Po smrti matky, paní Zélie, se 28. srpna 1877 rodina přestěhovala do Lisieux. Koncem roku 1879 přijala Terezie poprvé svátost smíření. K prvnímu svatému přijímání, které se uskutečnilo 8. května 1884, ji připravily sestry kláštera benediktinek v Lisieux. O několik týdnů později, 14. června téhož roku, přijala svátost biřmování.

Druhá část:

Aktualizovaná četba spisů
sv. Terezie od Ježíše

I. Přiblížení se kontextu naší doby na základě Tereziiny zkušenosti

23. Charisma, které vyrůstá ze života a spisů matky Terezie, se šířilo a obohacovalo v průběhu staletí díky důkladnějšímu poznání jejích děl a její charismatické zkušenosti, přejaté Stanovami jak bratří, tak mnišek i Sekulárního řádu tereziánského Karmelu. Díky tomuto obnovenému uvědomění: „máme dnes, nebo alespoň můžeme mít, takové poznání našeho  charismatu, jako snad nikdy v našich dějinách.

Třetí část:¹

Kritéria pro rozvržení tereziánské četby a konkrétní návrhy

I. Kritéria pro rozvržení četby spisů sv. Terezie

32. První kritérium nám poskytuje osobní duchovní zkušenost matky Terezie. Od svého obrácení nabývala, opírajíc se pevně o vnitřní modlitbu, zkušenosti stále se prohlubujícího setkávání s osobou Ježíše Krista, v něhož věřila, kterého milovala a do nějž vkládala svou naději. S jeho pomocí pronikla do života Nejsvětější Trojice a jeho prostřednictvím se oddala službě církvi, cvičením se v apoštolsky a misijně zaměřené kontemplaci. Proto i nás musí naše četba uvádět do Krista, volat ke kontemplaci jeho tváře a pobízet k tomu, abychom se stali jemu podobnými a dokázali jej tak zvěstovat jako Slovo z pozice svědků jeho lásky.

„Mou velikou radostí je naděje, že jednou bude vše jasné.“

Jsou lidé, jejichž život je od raného dětství zatížen strádáním a utrpením nejrůznějšího druhu a kteří i v dospělosti klopýtají životem z jedné slepé uličky do druhé. Když se s nimi setkáme, ptáme se znepokojeně: jak to s nimi jen půjde dál? Ještě větší znepokojení a úzkost v nás pochopitelně vyvolává, když se sami ocitneme v životní krizi a dospějeme do bodu, kdy se nám náš vlastní život jeví jako slepá ulička či začarovaný kruh, způsobený neovlivnitelnými vnějšími okolnostmi, různými „náhodami“, zásahy druhých i našimi vlastními chybnými rozhodnutími, a my při nejlepší vůli a snaze nevidíme východisko.

Podle Karmelimpulse 2000/I-IV
zpracoval Norbert Žuška, O.Carm.

Jde o grafickou báseň sv. Jana od Kříže (1542–1591), která představuje duchovní dílo v rozsahu jednoho lístku papíru takové velikosti, aby se vešel do breviáře. Odborníci je nazývají „optickým shrnutím celé Janovy nauky“ a Jan sám si ho velmi cenil. První exempláře nakreslil během svého pobytu v klášteře El Calvario v Andaluzii (1578–79) pro karmelitky v nedalekém Beas, které duchovně doprovázel. Podle svědectví sester Jan každé z nich věnoval jeden exemplář. Jestli byly tyto exempláře identické, nevíme, jisté ale je, že Jan svůj původní náčrtek několikrát doplnil a přepracoval. Má se za to, že vlastní rukou nakreslil 60–65 obrázků Hůrky dokonalosti, z nichž se bohužel nezachoval ani jediný. Ten, který zde otiskujeme (obr. 1), je notářsky ověřenou kopií originálu, věnovaného sestře Magdaléně v Beas, a pochází z roku 1759. Do češtiny jej překreslil a přeložil Vojtěch Kohut OCD. Když Jan – rovněž v El Calvario – začal psát Výstup na horu Karmel, přál si, aby tato kresba byla otištěna na začátku knihy,¹ tak ji pokládal za zdařilou a dobře vystihující křesťanskou duchovní cestu.

Podle Karmelimpulse 2000/I-IV
zpracoval Norbert Žuška, O.Carm.

Sjednocení s Bohem, jež Janův náčrtek Hůrky dokonalosti symbolicky vyjadřuje, je zároveň cílem i cestou duchovního života, jak jsme ukázali v závěru první části našeho pojednání. Cestou křesťanské víry, cestou důvěry, že Bůh se k nám ve své lásce sklonil a svou milostí nás se sebou sjednotil. Tuto cestu před námi Bůh otevírá, abychom po ní kráčeli, abychom se odvážili „dobrodružství“, k němuž nás skrze svého Syna zve. Odvážit se a „kráčet“ jsou tedy nároky kladené na nás, nároky vyžadující aktivitu z naší strany.

Julén Urkiza, OCD

Na tomto dni spirituality¹ mi připadlo za úkol poukázat na vztahy mezi Knihou života a Editou Steinovou neboli Terezií Benediktou od Kříže; a zvláště pak na přítomnost Tereziina Života v obrácení a v průběhu dalšího života pruské světice.
Na jedné straně tu máme před sebou Terezii, mimořádnou společensko-náboženskou a literární osobnost 16. století, a na straně druhé Editu Steinovou, jinou velkou ženu století dvacátého. A do oněch dvou staletí nacházíme obě ženy, Terezii i Editu, plně včleněné, z největší hloubi jejich bytí angažované v hledání pravdy, která dává životu smysl.

P. Salvador Ros García, OCD¹

Mezi první a nejlepší čtenáře svaté Terezie, jak co se týče jejích spisů – a to ještě předtím, než byly vydány – tak co se týče její duše – oné jiné knihy, kterou její vnitřní učitel² psal v ní, dokud se neproměnila v živý text: „Mnoho věcí, které zde píši, nejsou z mé hlavy, nýbrž mi je řekl tento můj nebeský Učitel“ (Ž 39,8; 14,8; 23,1)³ – je třeba jmenovat svatého Jana od Kříže, prvního bosého karmelitána; toho, který žil v její blízkosti nejdéle; jediného, který zakusil její vyučování; toho, který opravdu poznal skrytá tajemství její duše; který ji uměl nasměrovat k nejvyšším zkušenostem jejího mystického putování; toho, který později tyto zkušenosti systematizoval a kterému – celkem vzato – na ní nejvíc záleželo, kdo se plně ztotožnil s rozletem jejího ducha.

(Exercicie s Alžbětou od Trojice)

P. Conrad de Meester, OCD

I když v češtině vyšlo již několik knih bl. Alžbětě od Trojice,¹ přece její vlastní texty jsou nám česky dostupné jen v krátkých útržkovitých citacích. Díky nové knížce z Karmelitánského nakladatelství, z níž nyní budu citovat a jejíž název i jméno jejího autora jsem vložil do názvu tohoto článečku, nám nyní konečně snadno a v úplnosti bude k dispozici jeden velmi důležitý Alžbětin text.

O Alžbětině životní cestě připomeňme na tomto místě jen to základní: Alžběta se narodila v roce 1880 a již od svých patnácti let toužila vstoupit do kláštera bosých karmelitek. Pro maminčin nesouhlas musela ale počkat až do své plnoletosti. V jednadvaceti tedy do kláštera vstoupila, ovšem již čtyři roky nato onemocněla nevyléčitelnou nemocí. Po roce, na jaře 1906 přijala „poslední pomazání“, protože se zdálo, že umírá. K tomu došlo po dalším půl roce, 9. listopadu 1906. Conrad de Meester vysvětluje:

V roce 1906, v nejhlubším fyzickém utrpení a s vědomím, že brzy uvidí Boha, prosí, aby směla vykonat své rekolekce, čas zřetelnější samoty v délce šestnácti dnů. „Odcházím se Svatou Pannou navečer jejího Nanebevzetí (15. srpna), abych se připravila na věčný život,“ píše²; to bude můj „noviciát pro Nebe“. Její převorka ji žádá, aby si „prostě poznamenávala, co dobrého ji napadne“. Alžběta s úsměvem souhlasí. Bude tedy psát z poslušnosti pro matku Germaine, ale nepochybně s předtuchou, že se tato velkorysá první čtenářka podělí s ostatními.

Jednalo se o soukromé „rekolekce“ (my asi běžněji používáme označení „exercicie“, ale význam je týž), které si sestry bosé karmelitky konaly a konají tak, že jednotlivá sestra se v těch dnech neúčastní programu komunity, ale modlí se v samotě.

Protože Alžbětiny zápisky z těch dní, které takto s Pánem strávila, jsou místy příliš hutné, Conrad de Meester ke každému dni připojil své úvodní poznámky a vždy pak i vypíchl několik námětů k následné modlitbě. Jeho cílem bylo učinit nám Alžbětiny myšlenky co nejdostupnějšími. A zároveň nám je podat tak, abychom si s jejich pomocí mohli snadno vykonat exercicie i my. V takovém prostředí a v tom rozsahu a tempu, jaké nám vyhovují.

S vděčností za tuto možnost od Alžběty se učit, být jí blízko, Vám nyní na ukázku z knihy předkládám osmý den z celkem šestnácti dní Alžbětiných duchovních cvičení.

P. Gorazd, O.Carm

P. Salvador Ros García, OCD

2. Zápletka: ústřední desetiletí (1572–1582)

Počátkem června 1572 se matka Terezie a bratr Jan od Kříže znovu setkali, tentokrát v Ávile v klášteře Vtělení a při společném poslání, které jim bylo svěřeno apoštolským vizitátorem, otcem Pedrem Fernándezem: vštípit reformní model mezi obutými, ona jako převorka a on jako kaplan a zpovědník kláštera. V září, čtyři měsíce po jeho příjezdu, svatá Terezie zaznamenávala již první dobré výsledky bratra Jana: „Velký užitek zde působí tento bosý karmelitán, který zde zpovídá; je to fra Jan od Kříže.“¹ A o něco málo později to opakuje znovu: „zde již delší dobu zpovídá jeden z nich, velmi svatý; způsobil tu velký pokrok.“²