KARMEL

Co mám dělat, můj Pane? Jak pozdě se roznítily mé touhy, a jak záhy jste mě naopak Vy, Pane, usiloval získat a povolat k tomu, abych se zcela zabývala Vámi! Opouštíte snad někdy, Pane, ubožáka nebo se odvracíte od chudého žebráka, když k Vám chce přilnout? Má snad Vaše velikost, Pane, nebo vaše velkolepé skutky nějakou hranici?
Ó, můj Bože a mé milosrdenství, jak je nyní můžete prokázat na své služebnici! Jste mocný, velký Bože. Nyní se ukáže, zda si má duše rozumí, když se dívá na čas, který ztratila, a vidí, že Vy, Pane, jej můžete v jediném okamžiku znovu získat. Připadá mi to jako bláznovství, vždyť se říká, že ztracený čas nelze znovu nabýt. Požehnán buď můj Bůh!
Ó, Pane! Vyznávám vaši velkou moc. Jestliže jste tak mocný, a to jste, co by mohlo být nemožné pro toho, kdo zmůže všechno? Obnovte, můj Bože, ztracený čas a udělte mi milost pro přítomnost i budoucnost, abych se před Vámi mohla objevit ve svatebním oděvu. Vždyť budete-li to chtít, můžete to učinit.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 4,1–2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Velmi mě pobavilo, když jsem se dozvěděla, že máte znovu touhu po utrpení. Nechte nás, pro lásku Boží, chvilku na pokoji, vždyť jimi pak neprocházíte sám. Odpočiňme si několik dní. Moc dobře rozumím tomu, že jde o pokrm pro toho, kdo je jednou opravdu zakusí, neboť ten pak pochopí, že není lepší výživa pro duši. Jelikož však nevím, zda se dané utrpení nerozšíří i na další lidi, nemohu po tom toužit. Chci tím říct, že trpět sám o sobě nebo naopak vidět, že trpí i můj bližní, mezi tím musí být značný rozdíl. To je dilema, které mi, až se, Vaše důstojnosti, uvidíme, budete muset objasnit. Kéž se zalíbí našemu Pánu, abychom mu uměli sloužit způsobem, jaký chce On.

(Terezie od Ježíše, dopis Graciánovi, 21. dubna 1579; D 278,8.9, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta)

Boží Synu a můj Pane, kolik dober nám dáváš v prvním slově Otčenáše! Snižuješ se tak hluboko, že se připojuješ k našim prosbám a stáváš se bratrem tak ubohých a podlých tvorů. Protože chceš, aby nás tvůj Otec považoval za své syny, dáváš nám všechno, co můžeš; a protože tvé slovo nemůže pominout, nutíš svého Otce, aby nás vyslyšel. A to pro Něho není nějaká maličkost, neboť kvůli tomu nás musí snášet, navzdory našim těžkým hříchům, odpustit nám, kdykoliv se k Němu vrátíme jako marnotratný syn, potěšovat nás v našem utrpení a starat se o to, abychom měli z čeho žít, jak se to sluší na dobrého Otce, předčit v dobrotě všechny otce na světě jako ten, který je svrchovaná dokonalost; a konečně učinit nás svými dědici a dát nám podíl na všem svém bohatství.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVII,2)

Ano, nekonečná dobroto mého Boha, vidím, kdo jsi ty a kdo jsem já; a v tom poznání, že jsi tak úchvatně jiný, potěšení andělů, chtěla bych se celá strávit v lásce k tobě. Ach, jak to snášíš, když ti někdo dovolí, abys mu stál nablízku! Jakým jsi mu, Pane, dobrým přítelem! Jakou přízní ho zahrnuješ, s jakou trpělivostí snášíš jeho vnitřní stav a vyčkáváš, dokud se nepřipodobní tvému!

(Terezie od Ježíše, Kniha života VIII,6)

Naše původní řehole praví, že se máme stále modlit. Tato povinnost je ze všech nejdůležitější, a budeme-li ji plnit co nejlépe, budeme zachovávat i posty, kající úkony a mlčení, jak je řád přikazuje. Uvědomte si totiž, že má-li se člověk opravdu modlit, pak musí sahat k těmto prostředkům, neboť modlitba a změkčilost – to nejde dohromady. To jsem vám chtěla říci o modlitbě, jak jste mě o to prosily.

Kéž se líbí Bohu, abychom zachovávaly, co naši svatí Otcové přikázali a zachovávali. Stali se svatými na této cestě: vydat se jinou, ať už z vlastního nápadu či na radu někoho jiného, to by znamenalo klamat se.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti IV,2.4)

Občas si vzpomenu na stížnost oné svaté ženy Marty, která si nejen stěžovala na svou sestru, ale jsem přesvědčena, že ještě hůř snášela pomyšlení, že Vás, Pane, netrápí její strádání, kterým prochází. Snad ji dokonce napadlo, že vůči ní nechováte tolik lásky jako k její sestře. To jistě snášela hůř, než službu tomu, ke komu měla tak velkou lásku, vždyť láska působí, že strádání považujeme za odpočinek.
To vyplývá ze skutečnosti, že své sestře neřekla nic, zato s veškerým nářkem běžela za Vámi, Pane. Byla to totiž láska, která ji přiměla k tomu, aby se odvážila říct, proč o to nedbáte. A dokonce i z Vaší odpovědi je zřejmé, že motiv stížnosti byl právě ten, který zmiňuji: vždyť je to jen láska, která dává hodnotu všem věcem!

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 5,1-2, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Jsme tak ubozí, že někdy chudinka naše duše musí vystát vrtkavost těla, jehož je vězněm. Změny ročních údobí a náladové zvraty tak překážejí, že mnohdy duše nemůže dělat, co chce, a bez vlastní viny trpí vším možným. Horší je, když se tehdy trvá na tom, aby se přemáhala, protože to pak onen zhoubný stav trvá déle. Je třeba rozvážnosti: vidí-li se, že to závisí na takových příčinách, pak je třeba nepřitěžovat ubohé duši, ale připustit, že jsme nemocní. Bude možná dobré změnit hodinu meditace a třeba i po několik dní. Prostě ať se udělá všechno, aby se lépe přežilo tohle vyhnanství.

(Terezie od Ježíše, Kniha života XI,15)

Jak ubohá je moudrost smrtelníků a nejistá jejich prozíravost! Vy se postarejte svou Prozřetelností o nezbytné prostředky k tomu, aby Vám má duše sloužila víc podle Vaší chuti, a ne podle té své. Netrestejte mě tím, že mi dáte, co chci nebo po čem toužím, pokud by to nechtěla i Vaše láska…

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Ó, můj pravý Bože a Pane! Pro duši, kterou unavuje samota způsobená Vaší nepřítomností, je velkou útěchou vědomí, že jste ve skutečnosti přítomen všude. Ovšem když se vzmáhá prudkost lásky a velké poryvy tohoto trápení, co jí prospěje, můj Bože? Vždyť rozum je rozrušen a schopnost rozpoznat tuto pravdu se ukrývá, takže to duše nedokáže vycítit ani poznat.
Poznává jen to, že je od Vás vzdálena, a nepřipouští žádný lék. Srdce, které velmi miluje, totiž nepřipouští žádnou radu ani útěchu. Pouze od toho, kdo je zranil.
S jakým slitováním a s jakou líbezností, s jakou rozkoší a s jakou něhou a s jak velikánskými projevy lásky léčíte tyto rány, které jste způsobil šípy téže lásky! Ó, můj Bože a Odpočinku od všech mých trápení, jak jsem hloupá! Jak by mohly existovat lidské prostředky k léčení toho, co onemocnělo působením božského ohně?

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 16,1.2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Připouštím, že na počátku, když Bůh začne udílet tyto milosti, duše není tak silná. (…) Ale když se duše tak úzce spojí se samým Milosrdenstvím, v jehož světle poznává svou nicotu a kolik jí bylo odpuštěno, nemohu věřit, že by i ona neuměla odpustit tomu, kdo ji urazil. Poněvadž si uvědomuje dary a milosti, kterými ji zahrnul, a vidí jasná znamení jeho velké lásky k sobě, raduje se, že mu aspoň něčím může dokázat svou lásku.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVI,12)