Škapulíř (od latinského slova scapula, lopatka) označuje původně část oděvu – vlastně pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky – běžnou součást řeholního šatu nejen u karmelitánů.
Legendy říkají, že pozdější generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256 – 65) prosil Patronku Karmelu Pannu Marii, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium: uznání autoritou církve vzhledem k tomu směru, kterým nyní jde (příklon k žebravým řádům). Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla:
Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur.
(To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn
tímto oděvem, bude spasen.)
Výklad tohoto zjevení:
Škapulíř (dříve byl pevně spojený s
kapucí) je tu symbolem karmelitánského hábitu vůbec
a tedy karmelitánského způsobu života.
Privilegium tehdy znamenalo doporučující
dopis. Toho ale není třeba, je tu samotný hábit, tzn.
způsob života podle řehole, kterou přece schválila
autorita církve (sama řehole už je privilegiem).
Tedy: Maria sama ukazuje: Karmel je spolehlivou cestou do
nebe a já jsem jeho ochránkyní.
Jde tu o nový projev staré víry, že Maria je Patronkou řádu, škapulíř (jako její dar) je toho dalším znamením a pozdějšími generacemi byl považován za největší Mariin dar řádu a za souhrnný symbol všeho, co kdy Maria Karmelu prokázala.
Proto byl škapulíř, úcta k němu, vděčnost za něj, spojovány se slavením 16. července (odtud německé jméno slavnosti Skapulierfest). A tvrdilo se, že samotné Mariino zjevení bl. Šimonovi se odehrálo 16. července roku 1251.
Velkým impulsem pro úctu k mariánskému škapulíři byla tzv. sobotní bula, kterou měl papež Jan XXII. vydat (3. 3. 1322) na popud zjevení Panny Marie, jehož se mu dostalo. Maria mu slíbila ochranu před jeho protivníky, ale zavázala ho pomoci karmelitánům (dát jim znovu papežské schválení) a dále slíbila:
Sobotní bula jistě není historická (pravá). Hlavním záměrem tohoto falsa bylo asi ujistit členy karmelských bratrstev, že také oni mají účast na zmíněných privilegiích řádu (plní-li zároveň své stavovské povinnosti). Nejde tu tedy o papežský dokument, ale pouze o soukromé zjevení, kterému měl papežský "nátěr" dát větší autoritu.
Přesto sv. Stolec (r. 1613) oficiálně dovolil:
karmelitáni mohou kázat a křesťanský lid může
plně důvěřovat, že Maria přispěje svou pomocí
duším zemřelých karmelitánů a členů
škapulířových bratrstev, kteří
Tuto pomoc jim Maria prokáže svou ustavičnou přímluvou a zvláštní ochranou po smrti, především v sobotu – v den, kdy církev ctí Pannu Marii.
(To je teologicky odůvodněno: Maria je duchovní matkou všech věřících a Prostřednicí všech milostí.)
V sobotní bule tedy nešlo o škapulíř (ten byl příliš spjat s řeholní osobou), ale o plášť. Postupně se ale znamením přičlenění k řádu stal všeobecně škapulíř, obě vidění byla pojímána v těsné spojitosti, jako privilegia Panny Marie daná řádu, obě byla spojována s připomínkou Panny Marie Karmelské 16. července.
Škapulířová úcta a slavení 16. července jako památky Panny Marie Karmelské se především v některých zemích velmi rozšířily a pak vstoupily i do celocírkevního kalendáře.
Prakticky:
Škapulíř sestává ze dvou malých kousků látky, spojených dvěma stužkami. Nosí se přes ramena na těle tak, že jeden spočívá na prsou a druhý na lopatkách. Obvykle je na nich znázorněno vidění Panny Marie Karmelské, kterého se dostalo sv. Šimonu Stockovi, a obraz Panny Marie s Ježíškem. Mohou na nich však být vyobrazeny také jiné motivy nebo mohou být zcela prosté, bez jakéhokoli vyobrazení.
Po staletí byl škapulíř velmi rozšířeným znamením mariánské úcty, srovnatelným co do obliby jen s růžencem. Protože jde o svátostinu, víra církve v něm spatřovala zdroj hojného duchovního požehnání.
Přijmi tento škapulíř,
jímž se stáváš členem rodiny Karmelu.
Nos jej
jako znamení
mateřské ochrany Panny Marie
a svého závazku
následovat ji
a sloužit jí.
Ať ti Matka Boží pomáhá
obléci se v Krista.
On ať v tobě žije,
aby se vzdávala sláva Trojici
a abys v církvi přispíval(a)
k dobru bratří a sester.
(Z brožury Škapulíř – vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998)
